Média

Dílo věnovala autorka ve prospěch Nadačního fondu LuckyBe pro pomoc dětem na Neonatologickém oddělení Nemocnice Na Bulovce v Praze, jehož je Lucie Borhyová, zakladatelka Nadačního fondu LuckyBe, oficiální patronkou. Příchod dítěte na svět je velkou událostí a je vždy doprovázen silnými emocemi. Někdy však pocit neskonalého štěstí zcela zastíní strach o život a zdraví předčasně narozeného miminka a pak veškerou naději a víru dáváme do rukou lékařů a sestřiček na neonatologii. Péče těchto odborníků spolu s nejlepší dostupnou technikou je pro takové děti a jejich rodiče jedinou šancí. Prostředky, které Nadační fond LuckyBe věnuje právě tomuto oddělení Nemocnice Na Bulovce v Praze, již pomohly nespočtu předčasně narozených miminek, která svůj příchod na svět měla složitý a náročný. „Jsem ráda, že i z uměleckých kruhů se dostává zájmu našemu projektu, tímto moc děkuji za spolupráci manželům Jakubcovým“, uvádí Lucie Borhyová. Kompletní výtěžek z aukce bude použit na pořízení neuromonitoru, tj. speciálního monitoru mozkových funkcí, který je schopný vyhodnotit stav mozku dítěte při závažných zdravotních problémech a po obtížném porodu. Cena tohoto přístroje je 580 000 Kč. Děkujeme Vám všem, kteří se aukce zúčastní a díky nimž budeme mít možnost společně přispět na pořízení tohoto nákladného přístroje a pomoci tak dalším předčasně narozeným miminkům a jejich rodinám prožít normální život. Dílo je po celou dobu konání aukce vystaveno v Jakubec Gallery, Vodičkova 30, Praha 1

http://www.hartmanice.cz/cz/aktuality/clanek-0049/

http://susice.org/susice-novinky-zpravy/holandska-drazba-obrazu-evy-jandejskove/

Horská synagoga v Hartmanicích vystavuje malby Evy Jandejskové, které jsou obohaceny kovovými plastikami Vítězslava Stoklasy.

Výtěžek věnován na osobnostní rozvoj dětí a jejich integraci prostřednictvím startovacích bytů.

Autorka věnovala dílo do aukce v roce 2018 a v roce 2019 své dílo i společné jako ateliér EVRA.

https://www.jcted.cz/zemite-obrazy-evy-jandejskove-propojuji-zemi-s-duchovnem-nebeskeho-svetla/?liveMode=1

Výtvarnice představuje svá díla v prostorách prácheňského muzea po jednačtyřiceti letech. Výstava dostala také název Proměny, které se prolínají její tvorbou. Je průřezem doby a vývoje osobnosti samotné umělkyně a její tvorby. Návštěvníci zde naleznou díla z keramiky, ale především obrazy, jejichž tvorbě dává v současné době přednost.

https://pisecky.denik.cz/kultura_region/obrazem-krasa-ovlivnuje-mysleni-cloveka-20171110.html

Eva Jandejsková hledá krásu kolem sebe, snaží se ji ztvárnit a rozmnožit.

Krása je pojem ducha a jako taková má možnost pozitivně ovlivňovat myšlení člověka.

říká výtvarnice.

Výtěžek věnován na osobnostní rozvoj dětí a jejich integraci prostřednictvím startovacích bytů.

https://www.kultura21.cz/vytvarne-umeni/12361-galerie-evy-jandejskove-nabidka-obrazu-na-prodej

Obraz, který prosvítí byt, nemusí být drahý. Ve smíchovské Galerii Evy Jandejskové (Preslova 2, Praha 5) je pestrý výběr. Obrazy si tam můžete vybrat osobně, chystány jsou i nové internetové stránky. Cena je na domluvě.

https://muzeumlomnice.cz/2015/06/30/obrazy-eva-jandejskova-jan-brabenec/

Pozvánka na vernisáž výstavy do lomnického muzea – obrazy dvou významných pražských výtvarníků, paní Evy Jandejskové a pana Jana Brabence, v rámci 21. Ročníku hudebně-dramatického pořadu Lomnické kulturní léto.

https://www.kultura21.cz/vytvarne-umeni/12361-galerie-evy-jandejskove-nabidka-obrazu-na-prodej

https://www.novinky.cz/bydleni/jak-bydli-vip/clanek/keramicka-eva-jandejskova-si-splnila-sen-o-vlastni-galerii-193049

Eva Jandejsková je poslední roky spíše malířkou a nejnověji hlavně galeristkou. V domě, kde vyrůstala, si na pražském Smíchově zřídila galerii. Vedle vlastní umělecké tvorby si zvykla být v kontaktu se zedníky i městskými úředníky. Pracuje s pestrou paletou zážitků a stihne se i usmívat.

.

Z obrazů na nás shlížejí tyto nebeské bytosti s lehkou samozřejmostí. Z jejich smírného, ale zároveň i tak trochu sebejistého vystupování je zřejmé, že o své existence a vlivu na nás smrtelníky, nepochybují. Jde spíš o nás samotné, nakolik si andělské působení připustíme my.

Při pozorném prohlížení zjistíte, že snad ze všech obrazů na vás cosi vane, či do vás vstupuje…

Pracuji s energií, život není statický, všude kolem cítím proudy energie, které se pak objevují i v mých obrazech. Celý život zápasím se smutkem. To je nebezpečná energie, s níž se musím stále vyrovnávat. Teď ale mám dojem, že se mi to konečně po mnoha letech daří.

Zásadním průvodcem mých obrazů je hlavně touha vyjádřit krásu, ať už ji vyjadřuji prostřednictvím příběhů z kulturního světového dědictví, z osobitého pohledu na přírodu a život v ní nebo z pohledu na města v proměnách světla.

V rámci "Lomnického kulturního léta" probíhají různé kulturní akce.
Jedné takové jsem se účastnila výstavou v Lomnickém muzeu.
Tuto výstavu mě zprostředkoval a zároveň s mým mužem uvedl slovem a hudbou Jaroslav Krček

Je zajímavé, že v roce 1973 vyšel článek se stejným názvem v časopise Domov. A o 29 let později, opět o mém bydlení, v časopise Můj dům.

Autorka na pražské "Porthaince" představuje své olejové a keramické obrazy, které jsou poselstvím velkého duchovního a citového náboje, něžné i nádherně barevné, zahrnující mytologii, biblická podobenství, přírodní, hudební i pohádkové motivy.

Kniha úvah a dopisů všestranného českého hudebníka a folkloristy Jaroslava Krčka přináší osobitý pohled na jeho práci a myšlení v průběhu posledních dvaceti let.

Eva Jandejsková vyhrála svým námětem oltářního obrazu výzdobu kostela sv, Františka z Assisi v sicilské Messině.

V posledních letech rozšířila autorka své tvůrčí hledání o obraz malířskou, zaujaly ji zejména kombinované voskové a olejové techniky. Keramika ji omezovala, měla potřebu hlubšího vyjádření příběhů.

Výstava na Portheimce ukazuje to nejlepší z 25 let autorčiny tvorby.

Autorka nechce diváka šokovat, nechce ho ani uvádět do úzkých, ani si nehraje na formální experimentátorku.

Není jí lhostejná ani ekologie či obavy, kam současná doba směřuje, což vyplývá i z názvů děl – Zánik fialové planety. Ti, kdo přežili.

Člověk by se měl zamýšlet, k čemu tady je, kam spěje. Nechci ukazovat katastrofy a věci negativní, ale hlavně to, že ze špatného vychází něco, co je přínosem.

Můj kamarád, spolužák, který dělal v Reflexu, mi nabídl, že o mně napíše článek. On byl básník, posílal mi knížky, já mu posílala obrázky. Tak jsme spolupracovali. Tohle byl náš poslední společný projekt, zastavil se u mě s fotografem, to už jsme s manželem bydleli na Vinohradech.

Práce Jandejskové stojí jaksi mimo výtvarné proudy a módní trendy. Proto působí potíže kritice, ale nikoli obecenstvu.

Našinec by čekal, že se výtvarnice postará o rozvěšení obrazů před výstavou, ale opak je pravdou. To hudební skladatel strávil před výstavou na Portheimce tři dny, zavěšoval a převěšoval.

Manžel tu výstavu komponuje jako symfonii, pozná, kde jsou vrcholy, jak sdružovat motivy. Autor nemá od toho, co udělal, správný odstup, proto řada výstav dnes vypadá, jako by do sálu někdo vysypal vagón s uměním a dál už se o něj nestaral.

Eva Jandejsková vstává kolem osmé a první, co dělá je, že se jde podívat z okna, zda to stálo za to, se do tohohle světa probudit. Zatím prý byla vždy odpověď kladná.

Já jsem dlouho byla tzv. "nevýjezdová" to znamená, že jsem nestala souhlas k výjezdu do západních zemí s odůvodněním, že moje soukromá cesta není v souladu se státními zájmy.
Když se tato blokáda uvolnila vyrazily jsme do světa za poznáním.
Japonsko z roku 1979 bylo pro nás - přicházející ze socialistického Československa cítak na všechny smysly.
Přes dokonale fungující šinkansen, ohromující technická vybavení hotelu a mnohaproudový automobilový provoz na ginze, vnímáte kulturu lidí, která ctí svoje tradice.
Když jsme se dostali z přelidněného a hektického pobřeží do hornatého středu ostrova, ukázala nám tato země úplně jinou tvář.
Tvář laskavých a ochotných lidí, kteří tak, jako kdysi u nás bývalo zvykem, ctili pravidlo "host do domu - bůh do domu" a v tomto duchu se k vám také chovali. Dále vyprávění mého muže Oldřicha...

Hudební rozhledy

Na naší cestě po Japonsku jsme se připojili k poutníkům, kteří měli zájem na zklidnění - tzv. "vyčištění hlavy". Ti se uzavírali do ZEN Budhistických klášterů mezi mnichy a mistry ZENU.
Na mnoho z těchto klášterů se v určitém období otevíralo a umožňovalo pobýt v klášteře civilním zájemcům i cizincům.
V touze za poznáním jsme se na několik dnů uzavřeli v prostorách kláštera ZEN OBAKU a společně s mnichy jsme absolvovali jejich každodenní práci, rituály a meditace.
Byla tam tvrdá disciplína, skromná strava a vše téměř beze slov.
Při společných hodinových meditacích se sedělo v tureckém sedu v řadě na dřevěném pódiu.
mezi námi procházel mistr, který dohlížel na bdělost každého z nás.
U toho, kdo polevil v koncentraci se zastavil aby ho srovnal. k tomu účelu oběma rukama před sebou vzpíral těžkou, velkou, dřevěnou jakousi "plácačku".
Pamatuji si na můj úlek, když v tichu při meditaci zazněla rána, jak upustil plácačku na dřevěnou podlahu.
Zastavil se před jedním Japoncem a ten se v pokoře sklonil tak, aby na jeho ohnutá záda mohla ona "plácačka" dopadnout.
Což se také stalo. Mistr napřáhl a plochým koncem udeřil.
Jak mě bylo dodatečně vysvětleno nebyl to výprask, ale pomoc. Ten úder byl veden tak, aby zregeneroval body kolem páteře a tím dotyčného srovnal.
Byla jsem ráda, že na nás Evropany tyto praktiky nezkusil. Nevím jak bychom se tenkrát zachovali.
No, jiná země - jiný mrav.
Zážitky z cest se staly častým námětem mých prací.
"Japonka"(viz foto) při čajové ceremonii v NAŘE.
"Mandarinkový ostrov" (viz foto)ostrov v Šikoku.
"Pitee z Kotohiry" (viz foto) jedenkrát v roce v noci vynášejí mniši ze svatyně chrámu nad městem Kotohira poklad a procházeji městečkem za zvuční hudby chrámových pišteů. Vyjít přes 2000 schodů, které vedou ke svatyni, vidět sváteční obleky mnichů, slyšet naprosto neobvyklou ohlušující hudbu pišteů, to všechno byl nevšední zážitek na který nelze zapomenout.

Autorka vyhrála konkurz na výzdobu kostela sv. Františka z Assisi v sicilské Messině. Třímetrová keramická mozaika bude umístěna v prostou za oltářem….

Společná výstava s innsbruckým sochařem, který pracoval se dřevem. Takto informovaly salzburské noviny.

Poprvé jsem mohla prezentovat svá díla se souhlasem a s "požehnáním" komise českého fondu výtvarných umělců ve spolupráci s architektem v díle zvaném "PEGAS" určené pro prostory českého literárního fondu.

Na pozvání prezidenta Havla přijel britský královský pár v roce 1991 na návštěvu do Prahy. K této příležitosti uspořádal  „Svaz českých skladatelů a koncertních umělců“ v Anežském klášteře koncert vážné hudby.

Na tento koncert byli pozváni členové tohoto svazu a jejich manželky. Společně s mým manželem jsme toto pozvání přijali.

Porevoluční devadesátá léta byla doba natolik svobodná, že mohlo dojít i k takovým zázrakům, jako bylo toto setkání.

Bezprostředně po tomto zážitku došlo k předání mého daru pro princeznu Dianu, /keramický kachel „Zvěstování/ prostřednictvím Britského vyslanectví v Praze

Výstava v tabákové továrně. Takto o výstavě informoval Nordbayerischer kurier - všimněte si fotky s obrazem Dáma s pávem – tento obraz obdivoval syn Alfonse Muchy, Jiří Mucha.

V tomto zápisníku byla zpráva o výstavě tendenčních socialistických výtvarníků.
Tuto výstavu hodnotil pan Jaroslav Boček, který byl spisovatel a kritik výtvarného umění.
O této výstavě napsal:

Zvláštní výboje jsem tu nenašel a tím spíše jsem postrádal expozici Evy Jandejskové a Stanislava Martince, které znám z individuálních výstav a kteří dost úspěšně čeří vody zaběhnutého keramického standardu. Jandejsková úsporným nanášením malířských prvků do keramiky. Martinec svérázným myslitelským přístupem jak k materiálu, tak ke světu.

Osobně jsem souhlasila s tím, že když se uskutečňuje výstava v oboru keramiky, má být zastoupeno umění tendenčních i netendenčních výtvarníků. I to se naše křehké a poetické pojetí.

Účastnila jsem se svými exponáty výstavy Ženy v umění. V Goricii na rozhraní Itálie a Jugoslávie. Tato výstava byla v tamní galerii, ve které bylo mezinárodní zastoupení žen a ty se zde prezentovaly svými díly

Na keramičce Evě Jandejskové je na první pohled patrná jednota vnitřního světa

Začne-li se jí dařit na jedné cestě, hledá další

Co dala a vzala Evě Jandejskové keramika?

Nevím, co vzala, vím, co dala. K řádu tvorby se často musím nutit, ale mám-li impuls, nemusím pak ani spát. Ve vnitřním napětím které často prožívám, se dají zažít moc hezké okamžiky štěstí… Je spousta věcí, které mě nebaví, Tahat hlínu, připravovat ji…Ale když se to povede ten procítěný, intenzivní pocit štěstí – to je ono! Stojí za všechnu tu námahu, neúspěchy i zklamání. To je moje odměna.

Nás tak trochu pojí pec. Jenže já nepeču a vy pro změnu nepálíte, tedy alespoň pokud dodržujeme technologii nebo technika neselhává. Různá teplota, vlhkost, doba vsázky a pečení či pálení, nás zase tak trochu odlišuje. Mám ráda křupavé a jak vy říkáte objemné pečivo, voňavý, nedrolivý chléb. Nevím, jaké housky pečete vy, ale já je nakupuji kousek od domova, v Praze na Malé straně.

Tato neprodejná výstava nese všechny charakteristické znaky dobrého ženského výtvarného projevu. Je něžná, romantická, emotivní, ovládající i drobné niance keramické profese. Každého nově příchozího se vystavené exponáty zmocní, jako zdařilý motiv symfonické básně.

Na tuto výstavu pozval můj manžel spisovatele Jiřího Muchu - syna Alfonse Muchy
Vzpomínám si, že když vešel na výstavu zastavil se před keramickou mozaikou "ŽENA S PÁVEM" a pln obdivu nám řekl:"Tak to je opravdu secese."
Jeho nefalšovaný obdiv byl pro mne povzbuzením do další práce.

Na této výstavě byly kromě závěsných a prostorových váz a váziček k vidění nejnovější práce – velké keramické mozaiky a plastiky s různými náměty.

Výstava má jeden význačný rys: smysl pro humor, nadsázku, karikaturu – je to prostě hodně legrace, jemné, kultivované a duchaplné….

Výstavu pořádal na Újezdě Fond výtvarných umělců. To jsem se poprvé dostala s fondem, na společnou výstavu keramiků.

Nová technologie umožňuje autorce přechod na keramické obrazy, kachle, mozaiky a plastiky, mezi nimiž objevuje svůj nový svět. K majolice se však nadále vrací, protože příznivci prací Evy Jandejskové se nadále dožadují I její keramiky užitkové.

Proč začala Eva Jandejsková tvořit mozaiky a plastiky?

Stále dokola opakující se motiv váziček a svícnů nesplňoval mé představy o tom, jak a co chci tvořit dál.
Od každého tvaru jsem udělala pár kousků a zjistila jsem, že jejich opakování mě neuspokojuje.
Potřebovala jsem tvůrčím způsobem dělat něco jiného.
A byly to obrázky, které splňovaly moji touhu po hlubším vyjádření.
Ze začátku moje obrázky lidi nenadchly.
Stále dokola chtěli stejné vázičky. a já jsem to pozvolna začala kombinovat tak, aby se do keramických obrázků zakomponovat čerstvá květina. Taková kombinace lidem vyhovovala a postupně našli zalíbení i v nových keramických obrázcích.
Já jsem pochopila, že stále opakovat jednu věc nelze, protože se tím brzdím a moje touha je dále se rozvíjet.

Autor pracuje jako psychoterapeut, který uvádí své klienty pomocí hypnotické regrese do minulých životů, aby je zbavil jejich současných potíží. Kromě strhujícího líčení osudu klientů přináší kniha hlubší eticko-filosofický pohled na problematiku reinkarnaci, karmy a smyslu život.

Tenhle článek psala paní redaktorka Vrbová, manželka skladatele, textaře, Pavla Vrby. Byli u mě na Malé Straně a když pozdě večer Pavel odcházel, byl na Kampě přepaden.

Podle zpráv Marušky došel Pavel domů s boulí na hlavě a bez čepice.

Ostatně i já jsem také byla na Kampě jednou přepadena.

To jsem si po škole vydělávala jako šatnářka v hospodě "U SCHNELLŮ" na Malostranském náměstí. Chodila jsem po zavírací době domů na Smíchov.
Mrzlo, jen praštilo a tak jsem si krátila cestu přes Kampu. Abych si dodala odvahu kráčela jsem rázným krokem uprostřed špatně osvětlené cesty.
V polovině cesty z křoví vyskočil jakýsi malý mužíček a pověsil se mi na krk.

Já jsem se tak lekla, že jsem zcela ztuhla, doslova jako sloup a nevydala jsem ani hlásku. Ten "násilník" zřejmě zklamán mojí reakcí, seskočil a utekl.

Když jsem roztuhla, tak jsem v šoku kráčela dál přes Smíchovské nábřeží domů. Hlavou se mi honily myšlenky, že bych to přepadení měla někde nahlásit. V tom jsem viděla nápis "Policie" a před ním dva uniformovaní hoši. Hned jsem se k nim vrhla a líčila jim svůj čerstvý zážitek.
Oni byli plni pochopení, vyptávali se, jestli se mi nestalo něco víc a projevovali zájem mi nějak pomoci.
Když mě chtěli doprovodit domů, aby mě náhodou ještě někdo náhodou nepřepadl, tak mě řekli, že bych to fakt měla nahlásit policajtům.
No a já jim řekla:"Vždyť proto vám to tady hlásím" Oni se mi smáli a říkali:"No jo slečno, my jsme od říční policie a jsme tady náhodou."
Tak moje sebevědomí kleslo na nulu.
Ale na rozdíl od Pavla Vrby - mě čepice zůstala pevně na hlavě.

Proč se přesto cítí jako znovuzrozená?

Květy najdeme u Evy Jandejskové na každém kroku, i když nemá vlastní zahrádku, snad proto vyrábí různé zahrádky z keramiky.

Vázy, keramické kachličky, stolní keramiky, to vše upoutá ušlechtilým, promyšleným tvarem, decentní glazurou. Ze všeho je cítit perfektně zvládnuté řemeslo, kus poctivé práce a houževnatost.

Zkouší novou technologii, jako když kuchař zkouší nový recept.

Opět, stejně jako v roce 1977 si jugoslávský časopis vyžádal podklady a vydal větší článek, než původně.

Každé slovo charakterizující dílo Evy Jandejskové zní příliš ploše a zdaleka nevystihuje zvláštní, osobité kouzlo, barevnost a krásu všedních věcí vytvořených s nevšední fantazií.

Ten, kdo již dříve propadl kouzlu její keramiky, nebude zklamán. Svícnům, vázám, nástěnným kachlům, vytvořeným k užitku i radosti, vtiskla umělkyně vždy kousek své osobnosti. Lyriku, smysl pro krásu a radost ze života, ale především umění těšit se z věcí nejnepatrnějších

Vzácná jednota vystavených děl, nainstalovaných s největším možným půvabem, vezme příchozímu dech.

Evě Jandejskové a Pavlu Císaři se podařilo vytvořit jakýsi dvojkoncert.

Tenhle pán to napsal tak obdivně, až mne to zaskočilo. Spíš to byl obdiv ke mně, než k té keramice, já jsem na to nebyla zvyklá. To bylo poprvé, co se redaktor poklonil mě a ne mojí tvorbě. Tenkrát jsem si říkala: Ten člověk se snad zamiloval.

Eva Jandejsková, keramička, které by měl patřit svět, protože ho pomáhá nejen stavět.

Objevuje jeho zasuté, téměř ztracené hodnoty.

Tvoří mezi námi žena s tváří a gesty antické bohyně.

Krajiny dětství našeho se nikdy nevracejí zpátky. Ten kouzelný bezstarostný čas si každý mohl prožít jen jednou, jedinkrát. Eva Jandejsková se nám ve svých vzácně jemných věcech pokouší postavit most či bránu k zasutým sice, ale nikdy zcela zapomenutým krajům dětství…

Proč se keramický svět autorky v této době rozšířil o engoby? A co to vlastně je?

Intuitivní, citlivá, lyricky zaměřená Eva dala už na samém počátku své tvorby do vínku hledání a objevování krásy. Ryzost a nefalšovanost jejího výrazu přivádí k opojení.

Kniha návštěvníků je psaná německy, rusky, maďarsky, japonsky nebo také česky.

Je to nádhera, která se nedá ani slovy vyjádřit….Tahle keramika zahřeje člověka u srdce…

Všimněte si, že v článcích jsou slova jako povzbuzení, pohlazení, krása.

V jejím bydlení ji okouzluje skutečnost, že jak celek, tak poslední detail, jsou poznamenány citlivým tvůrčím vztahem k materiálům: k cihle, stejně jako ke dřevu, kachlíkům nebo textilu.

A kde ji přijali návštěvníci výstavy vřeleji – v Německu nebo Bulharsku? Kde ji zvali k sobě domů?

Kam oko pohlédne – pečeť krásy. Účelová stránka věci je spíš jakousi výchozí, vnější záminkou. Naléhavěji, než svou užitkovostí, totiž každý předmět promlouvá svým tvarem, výrazem, estetickou řečí a jejím vnitřním obsahem. Potřeba krásy, spontánní výdech radosti, jsou zřejmě dominujícím činitelem, cílem i příčinou tvůrčího činu.

Citace z návštěvních knih také rozehřejí:

Paní Jandejsková, asi vás potěší, že jste mi zkrášlila den, sděluji vám to, a kdyby jen den – budu z toho bohatší už napořád. ( J. Kolář).

A když se autorky zeptáte, proč to vlastně dělá, odpoví: Pro oslavu života.

Z květin si autorka všímá především slunečnice a kopretiny. Patří k těm, kteří mají tyto kytky rádi pro jejich neokázalou krásu, skromnost a nenáročnost. Vytváří užitkovou keramiku, která má být užitková v tom nejhezčím slova smyslu. Máme si s ní ,,užít” mnoho radosti, má dotvářet náš životní styl a prostor.

Proč jsou její svícny a vázy skladebné? Jak vidí své další možné cesty?

Po studiu na gymnáziu se zaměřením na fyziku, byla Eva Jandejsková přijata, a to hned do druhého ročníku, Na Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti, na obor návrhářství užitkové a dekorační keramiky.

Po jejím ukončení se vrátila do Prahy, ale k realizaci svých snů potřebovala svou pec, kruh, špachtli, barvy a glazury. Ještě tři roky dojížděla s nevypálenými pracemi za přáteli do Českého Krumlova. Doma ve vaně několik dní plavila hlínu a při jejím sušení měnila kuchyň v bahniště.

Poté se dočkala vlastního hrnčířského kruhu a pokračovala v tvorbě užitkových předmětů pro všední den, které však již tehdy měly punc nevšední krásy.

Jak formovalo studium její vkus a tvůrčí názor?

Nejcennější na tomto článku je, že se moje vázička tehdy dostala na titulní stranu prestižního designového časopisu Domov

Autorka v článku vděčně vzpomíná na prof. Mikuláštíka z Uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti. Studenty vedl s taktem a takticky.

Po návratu do Prahy získala s bytem na Malé straně i zvláštní tvůrčí atmosféru. Na začátku tvorby se rozhodla pro keramiku zvanou užitkovou.

Socijalistička Čechoslovačka byl jugoslávský časopis , který si vyžádal moje podklady a vydal článek. Nevystavovala jsem v Jugoslávii, jen si vyžádali fotky a informace a pak to vyšlo v časopise.

V Československém kulturním centru v Berlíně Eva Jandejsková vystavovala společně s akademickou Malířkou Světlou Žákovou –Štrupovou.

Pro velký zájem veřejnosti byla výstava z Berlína instalována ještě v loděnicích ve Wiesmaru.

Stejnou výstavu pak hostilo i Kulturní centrum v Bulharsku, v Sofii.

Na základě výstavy ve Francii v roce 1975, kterou jsme dělali přes Ministerstvo zahraničí se na nás pak obracela Kulturní centra různých zemí a také o tom informovaly tamní noviny. České kulturní centrum v Berlíně si odkoupilo celou mojí kolekci k výzdobě své nové budovy. Vždy jsem se snažila, aby moje práce promlouvala k duši člověka. Beru krásu jako projev ducha a proto ji vyzdvihuji.

Ženy žasly nad keramikou výtvarnice Evy Jandejskové. Každé dílo má svou atmosféru, je znát autorčina snaha zvítězit nad hmotou a prostorem.

Manekýny, jako pestrobarevní motýlci, předváděly modely zdobené batikou.

Kožený šperk, snad poprvé u nás.

Umění nevšední krásy hledající nové, neotřelé uplatnění.

To, co na první pohled vypadá jednoduše, nohy šlapou a ruce formují hrneček, je dost těžké. Zkoordinovat pohyb rukou a nohou a tělo udržet v klidu.

Autorka tvořila vázy, vázičky, popelníky, vázy na zeď a na Vánoce sérii zakuřovadel – takových domečků pro františky.

Dělala jsem točené věci, z různých úhlů, zepředu, zezadu. Každá ta váza byla k nějakému květu nebo skupině květů určená. Např. okraje keramiky, které byly prolamované, udělaly kolem jednoho květu okrasu. Do velkých váz jsem vkládala vložky, aby se nemusela vodou plnit celá váza a také proto, že ve vložce se lépe vyměňuje voda a snadněji se vymývá.

Svícny jsem také dělala praktické, na dvě půlky. Když je rozpojíte, lehce dovnitř vložíte svíčku a zaklopíte.

Proč chodila na předmět točení hrnčířským kruhem včas? Proč jí bavily vázičky na zeď? A jak vypadá malá, přátelská souprava? Dočtete se v článku z Lidové demokracie.

Autorka výstavu osobně zařizovala prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí (Zaminy) a také ji jela instalovat. Když přijela na výstavu, vše už bylo naaranžováno. Jenže tak, že se to snažila jen zachránit.

Kus popelníku byl například ve váze. Někdo, kdo to neznal a nevěděl si s tím rady, naaranžoval věci po svém. Jenže na kompletní změnu už nebyl čas,, blížila se vernisáž a já jsem tam poskakovala, abych to nějak spravila. Spravit to ale nešlo. Lidem se to i tak líbilo.

Tím trable nekončily. Na vernisáži autorka točila na kruhu, aby předvedla, jak vypadá její práce. Ovšem kruh byl nožní. Moc jí to s ním nešlo, protože uměla jen s elektrickým.

Bylo to náročné a jediný, kdo chápal, proč to nejde, byl tlumočník. Chudák, byl to starý pán, ten kruh mi dole roztáčel, abych tam vůbec něco předvedla. No, předvedla, snažila jsem se, ale jelikož jsem byla mladá a docela pohledná, tak to prošlo s úsměvem.

Ale klid nebyl ani po návratu.

Z Francie mi přišla bedna střepů. Tenkrát jsem šla na Ministerstvo zahraničí a ptala jsem se, jestli to bylo pojištěné. A odpověď zněla - No, na to nemáme, abychom to pojistili. Buďte ráda, že jste tam vůbec jela. A já ráda byla.

Na Malé straně žila autorka čtvrt století. Byt na Maltézském náměstí ji stál nemalé úsilí. Bydlení mezi střechami z pohledu na ucho svatého Mikuláše, svatého Víta a vlajku na letohrádku americké ambasády, bylo zdrojem radosti a velkou inspirací k mnoha obrazům.

Častým námětem keramických kachlů a obrazů bylo okénko s květinami, záclonami a životem holubů na protější střeše. Tak vznikl i obraz s názvem "Egomaniak".

Byl to pohled na nadutého sebestředného holuba, která na protější střeše prováděl svoji námluvní choreografii ještě dlouho poté, co objekt jeho námluv už dávno odletěl. Když zjistil, že holubice zmizela, ještě více se nafoukl, nevěřícně kroutil hlavou ze strany na stranu a náhle zcela zplihnul - zkrátka Egomaniak

Jaký ale byl autorčin sen o bydlení? Jak se nosí stavební materiál do 3.patra bez výtahu? Kde se našly staré radiátory a proč nerada mění vybavení svého bytu?