Keramika

Autorka tvořila vázy, vázičky, popelníky, vázy na zeď, prostorové a závěsné vázy, svícny a na Vánoce sérii zakuřovadel – domečků pro františky. Také tvořila kolekce do výroby, např. svatební soupravu nebo přátelskou soupravu – dva hrníčky a cukřenka. Krásné lyrické předměty vymýšlela se zavřenýma očima před spaním ale i za bílého dne v dílně. Leccos si vysnila, ale když začala pracovat s hlínou, představa teprve nabývala konkrétní podoby a viděla, co přesně chce.

Účelová stránka věci byla spíš jakousi výchozí, vnější záminkou. Naléhavěji, než svou užitkovostí, totiž každý předmět promlouvá svým tvarem, výrazem, estetickou řečí a jejím vnitřním obsahem. Dělala jsem otočné předměty, zavěšené, viditelné, z různých úhlů, zepředu, zezadu. Každá ta váza byla k nějakému květu nebo skupině květů určená. Třeba ty okraje keramiky, které byly prolamované, udělaly kolem jednoho květu okrasu, dal se tam pak jeden živý květ a stačilo to. Nebo se do nich dávaly květiny nahoře a z boku taky. Do velkých váz jsem vkládala vložky, aby se nemusela vodou plnit celá váza a také proto, že ve vložce se lépe vyměňuje voda a snadněji se vymývá.

Svícny jsem také dělala praktické, na dvě půlky, když je rozpojíte, lehce dovnitř vložíte svíčku a zaklopíte. Když dohoří, tak se to zase vymění. Vždycky jsem se snažila, aby to člověku lahodilo pro duši. Vždycky to po mne bylo důležité, beru krásu jako projev ducha. Cokoli jsem ve své dílně dělala vznikalo s nadějí, že tím někoho potěším. "Svícnům", vázám, nástěnným kachlům, vytvořeným k užitku i radosti, vtiskla umělkyně vždy kousek své osobnosti. Lyriku, smysl pro krásu a radost ze života…, ale především umění těšit se z věcí nejnepatrnějších…