Eva Jandejsková

Můj kamarád, spolužák, který dělal v Reflexu, mi nabídl, že o mně napíše článek. On byl básník, posílal mi knížky, já mu posílala obrázky. Tak jsme spolupracovali. Tohle byl náš poslední společný projekt, zastavil se u mě s fotografem, to už jsme s manželem bydleli na Vinohradech.

Práce Jandejskové stojí jaksi mimo výtvarné proudy a módní trendy. Proto působí potíže kritice, ale nikoli obecenstvu.

Našinec by čekal, že se výtvarnice postará o rozvěšení obrazů před výstavou, ale opak je pravdou. To hudební skladatel strávil před výstavou na Portheimce tři dny, zavěšoval a převěšoval.

Manžel tu výstavu komponuje jako symfonii, pozná, kde jsou vrcholy, jak sdružovat motivy. Autor nemá od toho, co udělal, správný odstup, proto řada výstav dnes vypadá, jako by do sálu někdo vysypal vagón s uměním a dál už se o něj nestaral.

Eva Jandejsková vstává kolem osmé a první, co dělá je, že se jde podívat z okna, zda to stálo za to, se do tohohle světa probudit. Zatím prý byla vždy odpověď kladná.